Krásná země plná sněhu, ledu, sobů, vlků a nedotčené krajiny - mnoho krásy, poznatků, ale i zklamání nám přineslo kitové putování po jednom z nejsevernějších cípů zeměkoule Laponsku a jezeru Inari. Jak to celé bylo a jak to vypadalo se Vám pokusím přiblížit v tomto článku kousek po kousku - den po dni.

Odjezd a cesta:

Už na letišti v Praze bylo veselo. Bagáž bylo nutno zabalit do patřičné formy, aby vše do cílové stanice Helsinky dorazilo včas a v pořádku. Ještě veseleji bylo u odbavení , kdy díky jídlu a pití na 14 dní života v pustině bagáž sedmičlenné výpravy měla 60kg nadváhy.

Vše dorazilo do Helsinek v pořádku a my se přesunuli na vlakové nádraží.

Helsinky jsou krásné město postavené v lese a zahalené do bílého hávu sněhu. Nikde žádná sůl na silnici, žádná břečka, jen bílá krása. Nicméně také pěkná zima. V -20° jsme si museli čas do příjezdu vlaku, který měl samozřejmě notné zpoždění, krátit nutným zahříváním , ale tím porušování místní prohibice. Lahev naštěstí zmizela dřív než na nás kdokoliv mohl přijít. Poté jsme si chtěli jít koupit pivo , ale místní obchody po šesté hodině večer oddělení piva zavírají.

Nástup do vlaku a celonoční jízda do města Rovaniemi, kde jsme přesedali na autobus. Pivo ve vlaku stojí 5,50€ a nesmí se vynášet z jídelního vozu.

Šestihodinová jízda autobusem byla velmi zábavná, byl štědrý den, tak jsme rozbalili řízky a cukroví z domova a halekali vánoční koledy. Když jsme minuli obydlí Santa Clause Santa Village, přejezd za polární kruh (opravdu krásné místo stojící za shlédnutí ), vrchní velitel Pája konzultoval výstupní místo, které bude nejblíže prvního srubu ( cca 16km).

Po několika hodinách jízdy řídič zavelel " exterem vystupovat " a za úplné tmy ( 16.00 hod ) nás vysadíl na kraji lesa. Teď teprve začíná zábava. Kompletace vybavení je první nutností.

Hotovo a jde se. Čeká nás prvních 16km pochodu v naprosté tmě.

Na první srub, respektive denní týpí  přicházíme naprosto vyčerpaní asi ve dvě v noci.

Jelikož tento srub je opravdu malý a nejsou zde ani palandy, ráno při začátku světla ( svítat začíná v 9.00 ) vyrážíme na dalších 18km cesty k dalšímu srubu. Nefouká, takže opět po svých. Kity zůstávají v batohu.

Do dalšího srubu dorážíme opět za naprosté tmy. Ráno zjišťujeme krásy tohoto místa a zůstáváme celé tři dny. Konečně fouká a okolí tohoto srubu je na kitování takřka ideální. ( foto nepřikládám najdete je níže, vše seřazeno postupně v návaznosti na toto psaní ).

Všude okolo jsou sobí stopy. Probouzí se pudy lovce. Na soby nemáme, ale co takhle chytat ryby. Španěl vykopal díru v ledu. Po hodinovém mrznutí, jsem tuto aktivitu zavrhla. Ryby nebudou. Zkusíme však opékat špekáčky ( salám ). U každé chaty je kromě dřevníku a dvou kadibudek venkovní ohniště. Založit oheň nebyl problém , ale opékání špekáčků opět v -20° se mi moc nedařilo. Salám se opekl až po několika minutách a musel být přimo v ohni , jinak spíše mrzl.

Kitování bylo skvělé , všichni co nejezdili se to naučili. Jen jediná nevýhoda - na jezeře bylo jen asi deset čísel sněhu a to ještě místy vyfoukaného. Triky moc nepřicházely v úvahu, jelikož dopady byly sakra tvrdé.

Stmívat se začíná v 15.00 mizíme do srubu. Máme nejdůležitější aktivitu, která nás provázela celou dobu: Rozpouštění sněhu a výroba vody na čaj a vaření (na každé chatě byl plynový dvojvařič). Mimo jiné ještě nutnou chvílema vykukovat na polární záři, která je mimochodem opravdu zajímavá.

Je 31.12.2010 - den vhodný na další přesun. Fouká 10m/s stabil. Chata vzdálena 11km vzdušnou čarou ovšem s kitama na těžkou stoupačku. Vyjeli jsme za rozbřesku. Na začátku jsme řešili pár technických problémů s bobama. Nastoupali jsme 45km ne zrovna příjemným terénem a draky jsme skládali opět za tmy vzdáleni 1,5km od srubu. Vzali jsme to přímou čarou podle GPS, snad se nám podaří projít přes 50m ostrova ( ostrovy jsou díky terénu s bobama neprůchodné a musí se obcházet) . Do srubu jsme dorazili o hodinu později než pěšáci. 

 Nu což, je čas na silvestrovskou oslavu. Jen škoda , že nám již došel veškerý alkohol. Nevadí jídla je dost a optimismus nechybí. Místo přípitku budou prskavky.

1.1.2011 zůstáváme na této chatě . Fouká krásný vítr, takže hurá jezdit. Jen musíme malinko ze závětří. Ti kdož neměli draky , byli na stanoviště odvezeni Španělem.

Den odjezdu se nám blíží a je čas se přiblížit civilizaci. Nastávají spory . Část kiťácká chce ještě jeden den zůstat , část pěší má obavy z nepřízně počasí ( od teď vládlo dobré počasí ) a chce přejít. Pěšáci vítězí a vyrážíme na další srub. Vzdálenost 12km vzdušnou čarou. Část cesty nám usnadňije vítr, sice jen tak 5km , ale zaplať pán bůh za ně. Přestává foukat , skládáme draky a pokračujeme pěšky. Polárníci Rákos s Rákosovou nasazují závratné tempo a řídíc se jejich GPS se nám vzalují. Ovšem trochu špatným směrem. Po půlhodině rozhodování, určování polohy a směru dalšího pochodu se Rákosovic pokoušíme přivolat píšťalkou. Dělí nás stádo sobů a za nimi přicházející hladoví vlci. Naši změnu směru naštěstí po několika dalších metrech zjistili a asi za hodinu nás docházejí. Změna směru byla správná a ke srubu nám chybí asi 1,5km. Procházíme úžinou kolem placených chat a ouha , Dany se ledem propadá po koleno. Situaci zvládl bravurně , takže pokud možno co nejrychleji pokračujeme ke srubu.

Zde opět zůstáváme jeden den . Ráno nás vítá stádo sobů.

Kitovat jdeme opět kousek od chaty kde fouká stabilních 5m/s. Zde je i více sněhu , takže si to užíváme.

Další den ráno vyrážíme zpět na první denní srub. Vzdálenost 10km vzdušnou čarou, ale poprvé jsme i 10km ušli jelikož cesta byla přímá po ledu. Na denní srub přicházíme  za světla a objevujeme kromě vlčích stop i saunu.

Sauna nás velmi potěšila, jelikož umýt se po 14 dnech nebylo nikomu proti srsti. Topili jsme asi 6 hodin než jsme dosáhly teploty 80° , venku bylo -30°. Jak to vypadalo opět foto níže...( fotit nebylo jednoduché jelikož mi zamrzal foťák.

Poslední noc v divočině byla krušná, se Španělem jsme sice spali v chatě , ale na zemi, kde do rána i hrnek s pitím zmrzl. Zamrzlý polárník Dany v noci nevydržel a jak se zatopit.

Ráno vyrážíme na poslední tůru. Konečná stanice Inari vzdálenost 18km. Nasadili jsme tempo a honem ať jsme tam. Nefouká , takže jdeme po svých. Po osmi km děláme malou zastávku. Po dvou minutách jsem myslela , že umrznu. Španělovi trvalo 1 km ostré chůze , než mě dostal do stavu normálu. Do Inari jsme dorazili skoro za světla. Co teď ? Autobus jede až zítra v poledne. Došli jsme na zastávku. Padali návrhy na poslední ledový bivak. Moc se to neujalo a další plán kujeme v holelu u sobího steaku a piva . Je rozhodnuto, jedna chatka v místním kempu je ideálním řešením. Honem do obchodu pro pivo a hurá do chatky s teplu vodou. Večerem u karet a piva na závěr nikdo nepohrdl.

 Ráno nás čekali jen poslední fotky a balení bagáže. Poslední pohledy na zasněžené jezero Inari a 500m na autobusovou zastávku.

Co dodat závěrem? Ušli jsme celkem pěšky asi 125km. Kilometry kitování jsme z důvodů šetření baterek celkově neměřili. Vrátíme se někdy na tato místa ?

Určitě stojí za to vidět krásy tohoto kraje. Ale pokud by jsme měli organizovat další kitový výlet, tak určitě v jinou dobu ( březen , duben) , s pronajatým skůtrem a min na dvou placených chatách.

Fotky z dalšího foťáku najdete ZDE